Chvilka na dílně

28.01.2013 18:07

 Dnes mne potkalo veliké štěstí v podobě poznání. Byl jsem na dílně a sledoval na prkně, jak rostlo dřevo stromu, kterému říkáme Smrk a tu náhle hluboko uvnitř spatřuji krajinu, do které se díval strom, jehož letorosty sleduji a citím , že v té době existovala člověkem produkovaná elektřina možná tak ve městech. Oblaka si plynou a jedno léto střídá druhé. A v jednu chvíli vidím člověka se sekerou a pak mne táhnou koně k řece a oblaka, do jejichž hloubek se dívám, plují s řekou jako bratr a sestra. Pak cítím, jak se i do těla zakusují železné zuby katru a stavám se mnoha částmi celku a pak mne vezou do města, do jednoho domu a přitloukají mne jako podlahu a léta plynou. Tu ochutnám čaj, který roztržitá holčička neudržela v hrnku takle po ránu, když za okny chumelí a je tma jak v pytli, ondy jsem svědkem hádky a pak milování a stále cítím kroky každého, kdo se mne svýma nohama dotýká, ať už pes, kočka, člověk nebo židle.

 Pak mne přikryly kobercem a na mnoho let jsem oslepnul, až  do chvíle, kdy mne holčička skoro už dospělá znovu odhalila a vytrhala. Nějkou dodu jsem strávil ve sklepě ve společnosti dřeva dokamen a mnoha zapomenutých věcí.

Teď jsem v truhlářské dílně, ležím na hoblici, jsem čerstvě ohoblován a čekám, až člověk, který mne tak nestydatě okukuje, promění v postel.